Mýdlo je základním hygienickým prostředkem, který lidé využívají k osobní hygieně, ale také pro omývání mnoha povrchů a často také na praní prádla. Mýdla se stala oblíbeným čistícím prostředkem hlavně díky nízkým výrobním nákladům a dostupnosti surovin. Výrobky podle historických postupů a z původních surovin jsou však nyní nahrazována syntetickými látkami. Klasická mýdla totiž při velice častém používání odmašťují a poškozují pokožku a mají obvykle nižší účinnost než umělé látky. I dnes se však najdou převážně malé výrobny mýdel, které produkují sortiment pouze z přírodních olejů, či zvířecích tuků a s příměsí aromatických bylin. Tato mýdla jsou k pokožce samozřejmě velice šetrná.

Historie výroby

Již staří Sumerové přibližně 2800 let před naším letopočtem znali mýdlo a uměli jej vyrábět z louhu, vody a oleje. Používali jej však pouze jako prostředek pro urychlení hojení ran. Později se znalost mýdla přesunula z Mezopotámie do Egypta, o čemž svědčí papyrus z roku 1550 př. n. l. Zbytky mýdla byly nalezeny například i v ruinách Pompejí. Zajímavé je, že ve starověkém Římě se mýdlo začalo používat až ve 2. století našeho letopočtu. Mýdla se vyráběla i v Orientu a to již s příměsí aromatických olejů. Tento druh mýdel se ve 14. století rozšířil po Evropě a mydlářství se stalo cechovním řemeslem. Nejvýznamnější a nejkvalitnější pak byla mýdla z Marseille a pojem marseillské mýdlo se používá pro bílé aromatické mýdlo dodnes. U nás se vyráběla podomácku až do konce 17. století, i když cech mydlářů byl založen již roku 1464. Roku 1848 založil v Ústí nad Labem sedlák Georg Schicht výrobnu mýdla, ze které jeho syn Johann vybudoval před 1. světovou válkou největší továrnu na zpracování tuku v kontinentální Evropě. Po druhé světové válce byla rodina Schichtů odsunuta a podnik byl zestátněn. Stala se z něj dnešní Setuza.